Město Rakovník a Kulturní centrum Rakovník ve spolupráci s místním Divadelním spolkem Tyl uspořádaly ve dnech 14.–16. března 2024 středočeskou krajskou přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla nesoucí již po 46. název Wintrův Rakovník. Zúčastnilo se jí šest divadelních souborů, z toho dva pražské. Polovina z nich uvedla inscenace se závažnou tematikou, druhá hry komediálního ražení. V rovnováze byla rovněž zastoupena díla českých autorů a zahraniční provenience. Ve stejném poměru byly uvedeny inscenace čerpající z prací současných autorů a z odkazu dramatické či literární klasiky. Takže vše půl na půl. Nejméně u dvou inscenací lze hovořit o nesporném autorském vkladu jejich režisérů.

Přehlídku zahájil divadelní spolek Tyl z Říčan inscenací hry Petra Kolečka Zakázané uvolnění v režii Davida Kulhana (čestné uznání za režii). Jednoaktová hra je z raného období Kolečkovy dramatické tvorby, napsal ji pro pražské A-studio, které ji uvedlo v roce 2012 na scéně divadla Rubín. Hra je situována do sportovního baru v době, kdy probíhá mistrovství světa v ledním hokeji. V baru nefunguje televizor, a tak zeje prázdnotou. Navštíví jej pouze dvě ženy: čerstvě oddaná nevěsta Klára a její kamarádka Iveta, která byla svědkyní ženicha a nyní asistuje při únosu nevěsty. Během nekonečného čekání na vysvobození nevěsty, jemuž asistuje barmanka Vladana, se vyjeví do té doby skrývané skutečnosti. Kolečkova předloha má tragikomický charakter, avšak díky přítomnému nadhledu a ironii převažuje komediální vyznění. Skýtá vděčnou příležitost pro tři zkušené herečky.

Inscenace Davida Kulhana se drží původní textové předlohy. Hru inscenuje v náznakovém prostředí sportovního baru. Režisér se spolu s herečkami umně vypořádali i s neuralgickým bodem hry, kterým je lesbická scéna milování Ivety a Vladany. Velice zdařilé herecké výkony  Alžběty Fišerové (Cena), Michaely Zamazalové a Pavlíny Burešové (čestná uznání)  by mohly být ještě povýšeny podtržením nadsázky a ironie, a také větší mírou nonverbálního jednání. Říčanskému souboru bylo uděleno čestné uznání za inscenaci.

Herecké studio Švandova divadla Praha se představilo v inscenaci dramatizace slavného románu Zdeny Salivarové Honzlová. Práci na románu autorka započala v Praze v roce 1968, dokončila jej v emigraci v kanadském Torontu, kde také vyšel tiskem v nakladatelství manželů Škvoreckých ´68 Publishers v roce 1972. U nás mohl spatřit světlo světa až jako 4. vydání v roce 1990. Líčí totiž poměry, které vládly v 50. letech min. stol. za totalitního režimu v Československu. Jana Honzlová, neprokádrovaná členka souboru písní a tanců Sedmikrása (otec v Americe, bratr Ivo v Jáchymově, bratr Pavel u PTP), katolický kněz Krůnoslav a pár dalších slušných lidí versus společnost, která hraje frašku pod názvem „epocha budování socialismu“: udavači, lidé, jimž svědomí nebrání v kariéře, anonymové, kteří pomocí kádrových materiálů proměňují proletáře v kapitalisty a naopak, esenbáci, estébáci… To je panoptikum, s kterým se setkáváme na stránkách románu i v jeho dramatizaci.

Autorem dramatizace je vedoucí hereckého studia Josef Kačmařík, zástupce mladé nastupující generace profesionálních divadelníků. Pokusil se zachovat co nejvíce motivů a témat z prozaické předlohy a tyto jako režisér převést na jeviště. Zvolil v zásadě antiiluzivní způsob scénické realizace a postupy tzv. divadla na divadle. Mladí herci ztvárnili značné množství postav příběhu a prakticky všechny dívky se postupně střídaly v titulní roli, čímž byla spolu s hudebním plánem ještě podtržena divadelnost. Té napomáhá také jednoduché a vynalézavé scénické řešení evokující dobovou atmosféru včetně převažující šedě v kostýmní výpravě. Díky herecké vyrovnanosti a souhře (Cena) se podařilo realizovat působivou kolektivní jevištní výpověď, korespondující s předlohou Zdeny Salivarové a jejím tématem. K ještě působivějšímu dopadu na diváky by přispělo věnování pozornosti tempo-rytmickému členění inscenace, popřípadě redukci vedlejších motivů. Přínosem by bylo i podpoření prostoru pro humor, který je v předloze i dramatizaci potencionálně přítomen. Souboru bylo uděleno čestné uznání za inscenaci.

Slánská scéna ze Slaného si k oslavě 150. výročí založení souboru zvolila jednu z nejslavnějších komedií, a sice Molièrovu hru Lakomec. Tu také sehrála na 46. Wintrově Rakovníku. Režie se chopil Miroslav Pokorný j.h., který si také hru upravil pro svůj režijní záměr a své divadelní vidění. Původní text notně pokrátil a upravil včetně závěru hry, v němž Harpagon v původní předloze vymůže z Anselma příslib zaplacení nákladů na dvě svatby a úhradu úředních poplatků. Tato scéna je spolu s postavou Komisaře vypuštěna. Stejně tak je vynechána scéna ze začátku hry, a sice epizoda o lichvářské půjčce, kterou si chtěl vzít  Harpagonův syn Kleantes, dokud neobjevil, že lichvářem je jeho otec. Tyto a další textové úpravy napovídají, že režii nešlo o to vylíčit Harpagona jako lichváře, vyděrače, mamonáře etc., ale jen jako člověka lakotného, který se ocitá ve zlodějském prostředí osob s daleko horší charakteristikou. Tento režijní záměr se však v inscenaci zřetelně neprosadil. Miroslav Pokorný, věrný svému názoru, že divadlo má být mj. podívaná, buduje na scéně velkolepá čísla podpořená razancí v hereckém projevu, jakož i okázalou scénickou a kostýmní výpravou. V té přebujelé podívané se zamýšlená poloha Harpagona a jeho okolí poněkud ztrácí. Nicméně, varovný výkřik nad zbožtěním peněz a mamonu je z inscenace zřetelný.

Soubor Slánské scény je mimořádně herecky disponovaný. Inscenaci vévodí komediální výkony Tomáše Votta v roli Harpagona (Cena) a Davida Šarbocha v roli Valéra (Cena). Z řady dalších hereckých výkonů byl oceněn Jan Fany Fanta za ztvárnění role Harpagonova sluhy Jakuba (čestné uznání). Jeho proměna z kočího na kuchaře patří k nezapomenutelným. Haně Kunertové a souboru Slánské scény byla udělena cena za scénografii.

Ochotnický spolek Uhlíř z Uhlířských Janovic zvolil opakovaně látku se závažným společenským obsahem. Dramaturgickým východiskem se mu tentokrát stala oceňovaná próza Nadi Revilákové Deník Dory Grayové, strhující, dojemné i humorné pátrání po stopách minulosti, jmenovitě z období holokaustu za 2. světové války. Šestnáctiletá Hanka je postavena před rozhodnutí rodičů přestěhovat se z metropole na venkov. Snaží se jejich rozhodnutí odvrátit, a to až do chvíle, kdy objeví ve skrýši na půdě venkovského domu deník a medvídka, které zde ukryla v roce 1942 malá dcerka někdejších obyvatel domu, kteří se museli na nátlak okupačních úřadů ze vsi odstěhovat. Hanka se chopí pátrání po osudu autorky deníku a její zmizelé židovské kamarádky. Postupně odhaluje osudy lidí spjatých s neblahým obdobím naší historie.

Naďa Reviláková pro soubor Uhlíř připravila i dramatizaci své prózy. Opustila v ní sekvence snění Hanky, zhmotnila postavu malé Dory a vypustila některé drobnější epizody. Dramatizace je podkladem pro inscenaci tzv. vyprávěného divadla, v němž jsou situace ze současnosti demonstrovány či realizovány dialogickými výstupy.

Režie se ujala paní Helena Kmochová. Inscenaci uvodila dobovou hudební skladbou a historickými nahrávkami projevů. Následoval výstup ukrytí deníku a medvídka malou Dorou před nuceným odjezdem její rodiny ze vsi. Další situace opisují dění z výchozí předlohy. Hraje se v prostoru, který dobře evokuje vyprázdněnou půdu, ale je současně indiferentním prostorem, v kterém se mohou odehrát scény situované mimo prostor půdy. U nich by bylo zapotřebí vymyslet způsob proměny tak, aby nedocházelo k matení diváků. Na škodu je též umístění jedné z klíčových scén v závěru hry pod jeviště. Souboru se nicméně podařilo srozumitelně převyprávět autorčinu předlohu. Nutno poznamenat, že se tak začasté dělo pouhou reprodukcí textu, méně pak hereckým jednáním slovem, neřkuli jednáním mimoslovním. Souboru by se vyplatilo věnovat péči hereckým dovednostem. Pomohla by i redukce některých dlouhých pasáží textu. Soboru bylo uděleno čestné uznání za dramaturgický výběr.

Divadlo Máj z Prahy svou inscenací Leon – Příběh chlapce přispělo do programu Wintrova Rakovníka 2024 dalším z četných počinů přivést na divadelní jeviště známé dílo Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Nešlo však tentokrát o pouhou jevištní interpretaci prozaické předlohy, ale o svébytnou výpověď na půdorysu a s použitím motivů Malého prince. Jiří Jahoda, autor scénáře a režisér inscenace zároveň, se v ní zaměřil na vztah dětí k rodičům, především však na vztah rodičů k dětem. V programu k inscenaci se píše: „Vztahy jsou něco, co tu zůstane, i když vyřešíme všechny hmotné problémy světa. Vztahy jsou jako oheň. Hodně záleží na tom, jak je člověk používá. Zda jimi hřeje, nebo pálí.“ O tom Jahodova inscenace nepochybně vypovídá. Je vedena prostředky vyprávěného divadla, v němž ale nechybí ztvárnění korespondujících situací hereckými prostředky. Vše je viděno očima chlapce Leona. Klíčové sdělení tématu se odvíjí prostřednictvím vylíčení vztahu Leona k jeho rodičům a rodičů k synovi. Matka je vyčítavá a vrtkavá, její předobraz je v postavě Růže z Exupéryho Malého prince. Postava Otce je traktována jako outsider a opilec, koresponduje s Pijanem ve výchozí předloze. Pendantem k rodičovské dvojici jsou bezdětní manželé pilot Antoine a jeho žena (Liška), u nichž Leon nachází porozumění a přátelství. Nechybí ani další postavy odvozené z Malého prince: Majitel letiště (Král), Narcis (Domýšlivec), Podnikatel (Businessman).

Hraje se na divadelním prostoru vybaveném nejnutnějším nábytkem a polyfunkčním objektem, napomáhajícím označení jednotlivých prostředí, v nichž se příběh odvíjí. Kostýmní výprava podporuje charakteristiku postav hry, až na chlapce Leona, který jako by byl z jiného než pozemského světa. Vyprávěcí part Leona je zřetelně odlišován světelnými změnami. Mezi  zkušenými a namnoze dobře herecky vybavenými členy souboru nikterak nezaniká výkon Nikoly Venclové, představitelky chlapecké role Leona. Ba naopak, je ocenění hodný (čestné uznání).

Divadelní spolek Tyl Rakovník uvedl své nastudování hry Nikolaje Vasiljeviče Gogola Revizor, která náleží k pokladům světové dramatiky, pokud jde o komedie k pokladům nad poklady. Pětiaktová satirická komedie ruského prozaika a dramatika ukrajinského původu si bere na paškál tupost, nevzdělanost a zkaženost úředníků v jednom ruském provinčním městečku prolezlém korupcí a mnoha jinými neřestmi. Nastavuje zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí, úplatkářstvím a zupáctvím.

Režisér Jiří Suk zvolil překlad Karla Miloty a text hry zredukoval. V úvodu hry nahradil mluvené slovo němohrou. Tou předznamenal i prvním výstup Chlestakova. Dobrý záměr „méně slov a více akce“ se na přehlídkovém představení však neprosadil, způsobil jen pomalejší rozjezd inscenace a ruku v ruce s tím patrně i zúžení charakterů postav na karikatury. V dobrém slova smyslu je však inscenace ambiciózní. Svědčí o tom mj. její scénografické řešení včetně kostýmní výpravy (čestné uznání Jiřímu Sukovi a Magdaleně Šváchové).

Při další práci na inscenaci by bylo žádoucí zvážit, zda textová redukce není přílišná, zda skýtá hercům dostatečný prostor pro projevení bohatší charakteristiky, mj. i toho, že mají všichni tzv. „máslo na hlavě“. Týká se to především prvního setkání hejtmana s Chlestakovem v hospodě a výstupů poskytování úplatků. Dotýká se to i scény stále narůstajícího chvástání Chlestakova podpořeného alkoholem. Ta je v inscenaci velmi zkrácena, Chlestakov do ní vchází, či přesněji, je přinesen ve stavu značné opilosti. Místo procesu se v podstatě hraje jen výsledek. Naproti tomu vychází navzdory textové redukci všechny scény, v nichž figurují postavy hejtmanovy ženy (Jana Šváchová – čestné uznání) a dcery (Magdaléna Šváchová – čestné uznání). Patří k nim i výstup hejtmana (Pavel Polakovič – čestné uznání) a jeho ženy, v němž si malují svou budoucnost v Petěrburgu. Za roli Bobčinského získal čestné uznání Jakub Parobek. Dobře vychází i scéna hledání viníků před závěrem inscenace, v níž se naplno projeví zupáctví úředníků, nemluvě o samotném závěru, kdy nastane rozpad onoho zupáckého světa. Nuže, zaděláno je, ale upečeno do růžova nikoliv. Souboru bylo uděleno čestné uznání za inscenaci.

K jednotlivým inscenacím se uskutečnily rozpravy lektorského sboru se soubory a účastníky přehlídky. Vydáno bylo pět čísel přehlídkového zpravodaje, který krom jiného přinesl rozhovory s tvůrci inscenací a recenze představení. Lektorský tým tvořili Zdeněk Janál, Milan Schejbal a Milan Strotzer. V závěru přehlídky byly oceněny nejlepší herecké výkony a počiny a vyhlášena doporučení inscenací k výběru pro celostátní přehlídku Divadelní Piknik Volyně 2024.

Doporučeny (bez udání pořadí) byly inscenace Zakázané uvolnění, Honzlová a Revizor. Nominace nemohla být uplatněna, neboť přehlídka nedosáhla na podmínku účasti osmi soutěžních inscenací.