Jako každý rok patřil čtvrtý (mnohdy třetí, to závisí na rozmaru organizátorů) březnový víkend ve Valašském Meziříčí amatérskému divadlu. Každoroční přehlídka je soutěžní, letos se na ni představilo celkem devět konkurujících si souborů, které usilovaly s celkem deseti inscenacemi o uznání poroty i diváků. Divadelní podobu měl v letošním roce i doprovodný program, v součtu tedy mohli přítomní zhlédnout třináct představení. Dost ale bylo matematiky, raději se pojďme do Valmezu prostřednictvím těchto řádků alespoň hypoteticky přenést a zprostředkovaně si vychutnat tamější specifickou divadelní atmosféru okořeněnou frgály, malebným sklípkem či večerním přátelením se u piva a utopenců.

Jelikož jsem valašským rodákem, sleduji festival Malých jevištních forem již nějaký ten pátek a nutno říci, že zažívá období jisté stagnace. Čtyřiačtyřicátý ročník se tedy od těch předcházejících příliš nelišil – stejné soubory, stejní lidé, jen jiné hry, však až s příliš podobnou poetikou. Výhodou této skutečnosti je, že atmosféra festivalu je ryze přátelská, všichni se velmi dobře znají. Pro nové soubory pak někdy může být těžké do oné bubliny organicky proniknout, čímž se dostáváme k zásadní nevýhodě – jisté předsudečnosti diváctva. Fakt, že sedm z devíti ansámblů můžeme bez okolků označit za matadory či stálice festivalu, pak vede k oslabování očekávání, netěšíme se tedy na to, kdo přijede, ale co přivezou staří známí. Každý soubor na MJF má však navíc jakousi ustálenou poetiku, sice léty osvědčenou, ale zato zřídkakdy překvapující. Uznávám však, že tento pohled je poněkud zakalen mým dlouholetým zájmem a spíš než o kritiku stávajících účastníků se jedná o podsunutou výzvu vám, dalším ochotníkům, studentským dramaťákům či exhibujícím kurážlivcům, abyste příští rok neváhali s přihláškou a dorazili.

Jedinečné je každoročně hojné zastoupení improvizace. Na jevišti tak převládá kouzelný tvůrčí zmatek, který je nakonec vždy svědomitě vypointován suchým humorem užívaným jak z pozice herců, tak moderátorů. Další, a pro mě nejvyšší hodnotou festivalu, je tématika her. Přehlídka je vždy plná aktuálních třaskavých témat a nemilosrdně je vystavuje posměchu nebo zamyšlení. Obdivuhodně se však tvůrci vyhýbají tezovitosti nebo apelu, kam může takováto aktualizace divadla poměrně jednoduše sklouznout. Letos si vzali účastníci na přetřes například hyperkorektnost, byrokratickou strnulost v boji se zlem nebo existenciální otázky. Když tento koktejl pak ještě přesunete do večerní debaty, zalijete pivem a utopíte utopencem, není se co divit, že máte hlavu jako škopek.

Ale abych neustále nemluvil v obecnostech, pojďme se přesunout k referencím konkrétnějším – k výběru jednotlivých her, které stojí za zmínku. Začal bych bez větších pochybností jedním ze starých známých, souborem Tom a Jeff z havířovského Šumbarku. Půlhodinovou hrou Na každém šprochu-pravdy trochu se dvěma hereckým esům skutečně podařilo ovládnout publikum. Hra začíná zbouráním čtvrté stěny a uvedením do děje – z diváků v sále se stávají pracovníci na podnikové schůzi, která má dva body, a to vyhlášení zaměstnance měsíce a disciplinární řízení pro rasistické výroky. A od druhého bodu sledujeme názorový střet selského rozumu obyčejného dělníka s mašinérií firemních pravidel vyhnaný zejména obsahem, ale částečně i herectvím, do extrému. Komika pak vychází z poukazování na paradoxy vycházející z hyperkorektnosti dneška. Jak jsem však uvedl již výše, byť hra může vést diváka k protežování postavy „obžalovaného”, faktem, že jsme se na začátku nechali rádi sympatickým vedoucím schůze manipulovat, nás staví do komplikovanější pozice. Hře se tak daří vyhýbat se agitačnímu divadlu velikým obloukem. Podstatou je tedy dialog, nikoli teze, dohnaný k hraně absurdity, která je dalším pramenem humoru tohoto hereckého koncertu. A pomocí důsledné realizace této rovnice byl soubor Tom a Jeff oceněn jak cenou poroty prostřednictvím doporučení na Šrámkův Písek, tak cenou diváků (ti totiž ve Valmezu vždy po každém představení hlasují vhozením kuličky do jednoho ze tří bodových kastlíků).

Ocenění si od poroty převzal i domácí improvizační soubor Valouny. Předem načrtnutá situace či téma se realizuje náhodnými replikami, nejčastěji navzájem si oponujícími, velmi často typu glosy či komentáře. Letos jsme se zběsilou hrou vyimprovizovali až do rakety na Mars, abychom pak linii děje přerušili a inscenovali besedu s diváky o představení, jež právě zhlédli… U tohoto souboru již zaznamenáváme rozdíl mezi herci, někteří mně opravdu přijdou do počtu, a byť svůj improvizační a herecký um rok od roku vylepšují, za těmi obdarovanějšími stále pokulhávají. A není to jen v nenalézání onoho receptu na fór, ale i v jevištní řeči a, ve zvolené poetice velmi důležité, schopnosti nenucené komunikace s diváky. Nutno ovšem podotknout, že ze všech na jevišti sálá radost ze společné tvorby a vůbec spolubytí na scéně. Možná i tento atribut Valounů přiměl porotu, aby je doporučila na přehlídku Šrámkův Písek.

Další matador valašskomeziříčského festivalu možná putující do Písku (jedná se pouze o doporučení, kterým však není zdaleka zaručena účast) jsou pražští Láhoři. Chytří, vtipní, skutečnost výborně skenující autoři, avšak nedivadelní herci. Jejich až filmový civilismus může diváky nudit, v horším případě uspávat, v nejhorším případě uspat. Divák se zostřenějšími smysly posilněný dvojitou kávou však přece jen může pečlivě skryté nuance láhorského herectví objevit, zvýhodnění bývají navíc diváci v předních řadách. Letos přivezli do Valašského Meziříčí hru Perfektní den formátem připomínající Havelkovy Vlastníky. Zde však nešlo o bytové družstvo, ale o schůzi vysokoškolského profesorského sboru. Láhor rozvíjí velký spletenec motivů – střelbu na Filozofické fakultě, makový závin jako opium, válku na Ukrajině, pohádkovou postavu čerta jako symbol zla apod. Když pak navíc byly určité scény pojaty v hororovém stylu, vzešel z celku hutný guláš. Pro někoho překořeněný, pro jiné vyvážený, držící složky v harmonii… 

Tyto tři inscenace považuji z tohoto ročníku za nejlepší. Jak jsem již ovšem předeslal, pro mě jako urputného fanouška jarního setkávání divadelníků byly až příliš zabydlené ve své poetice. Proto musím zmínit inscenace, jež mě zaujaly pro svou odlišnost, poetiku novou, riskantní, experimentální, často porotou neoceněnou. Letošním nováčkem festivalu bylo studentské Divadlo v oblacích, které přivezlo hned dvě inscenace. První z nich, hra Vyprázdněte sklady!, měla podobu filozofických střetů a v podstatě nás provedla jednotlivými přístupy napříč filozofickými disciplínami. Ačkoli herecká hříbata nedokázala náročný text umyslet v rychlejším, energičtějším temporytmu, který by hře slušel, bylo by velkou ztrátou, kdyby text sám upadl do nekompromisního zapomnění.

Druhá hra, respektive spíš experiment, s výmluvným názvem Na Godota čekání, byla skutečně milá provokace. Patnáct minut trvající troll, kdy se po otevření opony nedělo nic, až na občasné spadnutí židlí a závěrečný příchod monstra, před nímž se opona zavře, to je přesně performance, jež do ustáleného formátu festivalu hodila vidle, přesněji vzduchem poletující papírové vlaštovky. Kdybyste viděli, jaká se vzedmula debata, co mohlo být jinak, zda se měli aktéři přijít uklonit, jak učinili, či nikoli atd. A i kdyby to někomu připadalo jako starý laciný žert divadelníky již dávno objevený, samotný přínos pro ozvláštnění letošního ročníku byl nevyčíslitelný.

A k pestrosti Malým jevištním formám 2024 dopomohlo i pohybově zaměřené Volné divadlo, které ze Zlína přijelo s variací na Starce a moře. U nich bylo oproti ostatním jinak snad úplně vše – najednou se nesmějeme, nehrajeme činohru, zážitek utváří hudba a pohyb. Někteří diváci byli novým divadelním jazykem zmateni, jiní jej opěvovali, každopádně se tak soubor postavil do pozice nesrovnatelného s ostatními, zůstal sám jako onen stařec na moři. Pro mě představoval nejinvenčnější práci se scénografií na festivalu a po prosmátých dnech i jistou katarzi, očištění… Těmto souborům za jejich statečnost a plutí proti proudu děkuji.

Porota samozřejmě letos doporučovala soubory také na přehlídku Mladá scéna. Listinu navrhující postup nakonec urvaly soubory Červiven z Krnova a My² z Rožnova pod Radhoštěm, rovněž festivalové stálice, které však pro svůj studentský charakter své herecké jádro rok co rok nenápadně obměňují. Středoškoláci z obou souborů si vybrali existenciální témata – soubor My přivezli de facto variaci na Sartrovu hru S vyloučením veřejnosti a Červiveňáci inscenovali rovnou Adama Stvořitele od bratří Čapků. Tyto dva kusy mě však úplně neuchvátily a myslím, že do Ústí nad Orlicí je porota doporučila pro roztomilé tvůrčí jednotliviny, zejm. pak pro invenční krnovskou práci s plátnem, vzájemnou kolegialitu a semknutost, ale možná i pro nedostatečnou mládežnickou konkurenci na festivalu… Třeba příští rok!

Když takto usedám za klávesnici, nakonec vždycky zvažuji, jakým způsobem se vůbec k ochotnickým a studentským souborům vyjadřovat. Jakými prostředky jejich práci šetrně uchopit? Cíl není stát se chválícím medomluvem ani vzít někomu negativní recenzí chuť k divadelní tvorbě. Jak to tak bývá, ideál bude někde mezi těmito póly, někde mezi výchozím textem, režií, herectvím, scénografií, někde mezi subjektivním já, ostatními diváky a porotou. A tak jsem se snažil uchopit i letošní ročník Malých jevištních forem. Tato reference se zrodila z dialogů nad pivem, utopenci a makovými frgály, opiem Valachů. Tak takové to bylo a bude od 21. do 23. března i příští rok. Neváhejte se přihlásit a právě vaším příspěvkem přepsat dějiny valašského festivalu!