Malým jubileem byl letošní ročník festivalu Mladá scéna v Ústí nad Orlici. V tomto městě a ve stejných kulisách Malé scény a Roškotova divadla se uskutečnil už po patnácté. Během pěti dnů tu odehráli mladí divadelníci patnáct inscenací v dvojnásobném počtu představení.  Účastníků už je totiž tolik, že bylo třeba z kapacitních důvodů udělat vždy dvě představení téhož. K slavnostní atmosféře přispěl také happening na „kruzích“ (v parkovém open-air prostoru vystoupil fyzický básník Petr Váša, k němuž se nakonec přidali všichni přítomní) a také vystoupení slovenského divadelního souboru DRIM z Nitry, který přivezl představení Filip Topol a my, ti další. Účast „zahraničních“ hostů dala jasně najevo, že v kulturní oblasti jsme stále na jedné lodi.

Nejdůležitější ovšem byl samotný soutěžní program, v němž se sešly soubory z nejrůznějších částí Čech a Moravy – od Aše k Rožnovu pod Radhoštěm. Různorodost žánrů byla až marnotratně rozličná, i když tematicky většina směřovala k problémům, které pálí dnešní mladou generaci. Důležitým prvkem byla jako vždy společné diskuse vedené (skvěle!) Jakubem Hulákem, kde mají možnost vyjádřit se k viděnému nejen lektoři, ale především mladí diváci (a většina z nich jsou zkušení harcovníci po různých festivalech, takže nezřídka vidí stejnou věc několikrát a jsou tedy schopni opravdu zajímavých úvah). K tomu připočtěme několik workshopů, které se zabývaly různými aspekty divadla (mj. improvizace, maska, pohyb, text ad.).

Pestrý program

Tematicky je tedy možno rozdělit předvedené projekty na autorské, vzniklé metodou deviced theatre, poloautorské – tedy inspirované nějakým literárním textem, který je transformován do divadelního tvaru, a ty, které vznikly na základě klasických či současných textů světových autorů. Ve formálním provedení jsme měli možnost vidět činoherní, loutkové, taneční či dokumentární divadlo, ale i divadlo vyloženě letního typu odehrávající se v otevřeném prostoru.

Den po dni

Soutěžní program zahájilo představení divadla Kantýna ze ZUŠ Hodonín s titulem Vstávej! Mladí herci pod vedením Ivany Letochové dali dohromady mozaiku osobních monologů o tom, že každý mladý člověk se cítí být mezi svými vrstevníky outsiderem. Performeři se dotkli problémů jinakosti, zájmové, ale genderové,  nepřiměřeně vysokých nároků rodičů či úskalí střídavé péče rozvedených rodičů, ale třeba i ADHD. Jednotlivé monology byly prokládány skupinovými pohybovými intermezzy. 

Doslova objevem dramatické tvorby je bajka polské autorky Maliny Prześlugy, který pro ostravské Studio loutek objevila a přeložila Tereza Agelová. Pod názvem Kdo neskáče, není holub aneb Zobáky sobě jej představil soubor Rytíři a víly ze ZUŠ R.Schumanna z Aše. Půvabně pojatá komediální nadsázka v režii Pavly Hoškové poukazuje prostřednictvím kolonie holubů, mezi které se „vecpal“ jeden osamělý vrabec, a jejich bojem s nepřítelem č. 1 kočkou, paralelu s lidským společenstvím a jeho nepěknými vlastnostmi jako je xenofobie, dezinformace či stádnost.

Podobně potěšila autorská mozaika souboru Tuto Bazo ze ZUŠ Turnov Street poezie. Protagonisté se po celý rok věnovali sbírání postřehů a informací o městě, ve které žijí. Podařilo se jim vytvořit pozoruhodný poeticky laděný patch-work, v němž můžeme sledovat banální denodenní situace z městských ulic v poetické a hravé nadsázce, ať už je hašteření starého manželského páru kráčejícího do Pepca, hemžení bezdomovců, kteří si užívají život bez práce, až po epizody ze života nejmenších (crazy hororový výstup tatínka s klukem, který nechce dopít, či akce s naddimenzovanou zmrzlinou). 

Jistý druh poezie a zároveň inspirace literaturou je patrný i v představení souboru Špatný sens z plzeňského Dramacentra Johan … V říši divů. Po loňském vystoupení tria ukrajinských dívek, přivezli Plzeňáci projekt, v němž hraje společně česká a ukrajinská mládež, a řeší se tu opět nedobré fenomény jako šikana, nedorozumění, osamělost apod. To vše je viděno očima tří Alenek, které se střetají se světem anonymních lidí, jimž nerozumí, a spoustou nesmyslných oficiálních nařízení. Dvě Alenky nakonec vystoupí z ohraničeného prostoru žití, a končí tragicky, ale ani tu zbývající, která se přizpůsobila podivným pravidlům, nečeká snadný život.

Téma času, a jeho nedostatku, ale i odpovědnosti za svůj život a svá rozhodnutí řeší v autorské inscenaci Zrnko času soubor Řeřavé Ředkvičky a Pán Patizóni ze ZUŠ Třinec. V centru stojí modelový příběh kluka, jemuž rozvedení rodiče nakládají příliš mnoho povinností, takže nemá čas na sebe, a ani přístup učitelky, která denně řeší pozdní příchod (způsobený opožděným vlakem). Jednoho dne požádá kluk Čas, aby si mohl den zopakovat, ale najít správné řešení se podaří až na potřetí. Inscenace je zajímavá především formálním provedením, kdy je využito písku a jeho vlastností. Písek se tu stává nejen symbolem uplývajícího času, ale i vymezením prostoru , v němž je nám dáno se pohybovat.

Kraťoučká, ale milá drobnička dvou členek DS Čistírna ze ZUŠ Pardubice-Polabiny pod názvem Vinný ocet je založena na původní básni protagonistek, vyrovnávající se s milostnými problémy a rozchodem. Černá a bílá dáma, ego a alter ego jedné osobnosti, které spojuje červená barva lásky a zrady. Slova doplňuje za plátnem výmluvná stínová akce.

Politika, historie a zároveň hravý přístup dnešní generace vstoupil do programu festivalu prostřednictvím autorské inscenace inspirované skutečnými událostmi Mapaž, kterou přivezli z Loun Páteční hoši pod vedením Oksany Kaplanové. Zarámování výzkumem toho, co se dělo v jejich městě před mnoha lety a animování dějů skrze dobrodružnou RPG, kdy se kluci stávají součástí skupiny protikomunistického, tzv. třetího odboje, kombinuje realitu dnešních kluků se stylizovanou paralelou tehdejších odbojářů, kteří svou naivní snahu ve zvrácení nastupujícího režimu, odnesli krutými tresty. Poslední scéna, kdy končí „legrace“ mnohdy nepovedených akcí a jsou vyřčeny rozsudky, má v sobě tragický apel.

Zcela z jiného ranku byla velmi zábavná open-air show Vzpoura vařeček, kterou Kočovná divadelní společnost z Krnova hraje v létě po vesnicích (viz titulní foto J. Huláka_pozn.red.) Početný soubor pod vedením Petry Severinové před námi rozvíjí příběh Dorotky, která putuje z vesnice do města, aby tu získala nový emancipovaný život po boku chápavého manžela, ale i za podpory vzdělaných vlastenců a neohrožených prvních spisovatelek období obrození. Autorka textu a zároveň režisérka připravila pro svůj soubor vtipnou mozaiku charakterů, příběhů a legend nejen z období obrození (důležitou roli tu hrají odkazy jak ke Strakonickému dudákovi, ale především k Maryše bratrů Mrštíkových), přivádí na scénu velmi svérázné postavy té doby, od Boženy Němcové, Elišky Krásnohorské, přes Vojtu Náprstka, Bedřicha Smetanu, až po manžele-cestovatele Holubovy.

Krajina s žehličkou pražského souboru Nekroflik pod vedením Ondřeje Kohouta a Veroniky Borovkové zavedla diváky do zcela jiných míst a naladila je na úplně jiný divadelní přístup. Autorské zpracování útržků z próz Haruki Murakamiho (v hudební konfrontaci s hudbou Depeche Mode, Velvet Underground apod.)  poukázalo na zpomalené (ne) prožívání času, a s ním spojenou odcizenost, samotu, nemožnost komunikace a porozumění, a jakousi celkovou podivnost časoprostoru, v němž se jednotliví performeři pohybují. Přitom tato inscenace, kde veškeré elementy příjemně ladily dohromady, s minimalisticky úspornou interpretací, v sobě nesla i zvláštní tajemnou hravost a vtip.

Až rituální rozměr měla pohybově až tanečně pojatá inscenace libereckého souboru BezOhledu z Dramacentra Bezejména Miserere Mei.  I když se inspirovala Erbenovou Kyticí a jednotlivými baladami, této inspiraci napovídaly jen občasné sborové výkřiky slov z balad (ála voice band), či lehké náznaky akce – s vodou č fiktivním dítětem. Jinak se jednalo víceméně o regulérní scénický tanec, kde postavy oblečené v pískově barevných kostýmech, oživovaných červenými stuhami a šátky poukazovaly na mnohdy kruté vztahy v partnerských vztazích, v nichž jsou ženy obětí a děti to odnášejí.

Milou připomínkou tradic malých domácích loutkových divadel a zároveň excelentně napsané pohádky o lakomé Barce Jana Wericha bylo vystoupení Divadla Vydýcháno ze ZUŠ Liberec s titulem Barka v režii Lukáše Horáčka.  Představení je zarámováno vyprávěním o tom, jak protagonisté přišli k tomuto loutkovému divadlu a starým loutkám, a v samotném vyprávění pohádky jsou střídavě v hledáčku herci/herečky a jejich loutky, tedy proměnou optiky se zaměřujeme na různorodé ztvárnění svérázných postaviček z Dejvic a historku o lidské hamižnosti a vzájemném nepřátelství, to vše s lehkou nadsázkou, bez pitvoření.

Neobvyklý tvar měla autorská inscenace Kukučín souboru KUK/KUKačky ze ZUŠ Štítného z Prahy 3. V první části se z vesmíru (zadní projekce zoomem přibližující zeměkouli, Evropu, Čechy a Vysočinu)  se přiblížíme k fiktivní vesničce Kukučín, zapadlé kdesi mezi lesy na Vysočině a sledujeme zdejší život, s běžnými každodenními starostmi a radostmi a narcistním starostou, tak trochu běžný „Kocourkov“ jakékoli dnešní vesnice.  Vše se láme v okamžiku, kdy do tohoto prostoru vstoupí realita, a scénický tvar se náhle stává (polo)dokumentárním.  Soubor totiž umístil fiktivní vesnici do prostoru kolem Hrádku, který byl vytipován jako jedno z možných úložišť nebezpečných odpadů.  Jsme tedy konfrontováni s televizním zpravodajstvím a protestními shromážděními, promítaných na pozadí, v mixu s protestní akcí na scéně, a fiktivními rozhovory s lidmi z vesnice. Tato ekologicko-sociální sonda velmi dobře zachycuje realitu, kde se lidé nejprve spojí proti takovému zásahu do jejich životního prostředí, ale pak z různých důvodů mění názory.

Člověče, nezlob se je projekt souboru My2 ze ZUŠ Rožnov pod Radhoštěm, vytvořený na půdorysu existenciální hry J.P. Satra S vyloučením veřejnosti, ale měnící charaktery postav a tím i vyznění celé věci. Na scéně jsou nejprve dvě abstraktní postavy Zla a Dobra, které postupně zvou z hlediště do zásvětí „obžalované.“ Každý ze čtveřice (3+1) totiž někoho zabil, nebo aspoň hodně uškodil.  A Zlo a Dobro (Ďábel a Anděl) hrají s nimi jako s figurkami zmanipulovanou hru. Postupně vychází najevo, že protagonisté nemají potřebu se kát, protože každý z nich se cítí poškozen tím, co ho v životě potkalo (jedna žena je vyhnána z domova po coming outu, další byla v deseti letech znásilněna otce, třetí byla šikanována a muž, který balancuje na genderové hraně, ze svých problémů viní terapeutku, kterou proto zabil). I když členové souboru přiznali, že mnohé je inspirováno jejich skutečnými zkušenostmi, celek působil poněkud zmateně a nelogicky. A zůstala tak spousta otazníků.

Na závěr vystoupily dvě seskupení z mosteckého hnízda ZUŠ F.L. Gassmanna. Zkušený soubor Betonový trávník pod vedením Pavla Skály si vzal za inspiraci Ioneskovu Plešatou zpěvačku, a s pochopením, minimem rekvizit a sympatickým hereckým minimalismem  ji velmi dobře vyložili po svém.  V jejich interpretaci si lze užívat podivného humoru absurdního divadla a prožívat společně s hrdiny líné londýnské odpoledne, v jehož bezčasí se vyjevují problémy dneška, odcizenost, přemíra zbytečných slov, a neschopnost vzájemné komunikace a porozumění. Slovní přestřelky se na konci mění v působivou fyzickou akci, která přechází do původního rámu klidného nedělního odpoledne, stejná slova ale vyslovují jiní lidé.

Mladičký mostecký soubor Korpus si za inspiraci vzal duchovní dílko R.D. Bacha Jonathan Livingston Racek, v režii Báry Gréeové uváděný pod názvem Jonathan. Trojice dívek si pohrává s tématem touhy po svobodě, po naplnění snů a svobodné vůle a možnosti vzlétnout, v sympatické kombinaci živých akcí a tvůrčí práce s předmětem. Základ scény tvoří polyetylénová fólie, která snadno evokuje chvění a pohyby moře, stejně jako mávání křídel či zvláštně se vlnící mlhu v závěru. Vedle toho pracují dívky s papírem, na drobné platformě si pohrávají s miniaturními siluetami racků, ale také skládají racky z papíru a učí je létat. Štafle v pozadí jim pomáhají zdůraznit snahu vyletět výš a dál.  Tato poetická, až naivně čistá inscenace má v sobě záchvěvy naděje, protože osamocený racek, který se vydává na cestu, nachází vzápětí spřízněné jedince, kteří se rovněž vymykají.

Výsledky

Lektorský sbor ve složení Dominika Špalková, Hana Volkmerová a Roman Černík tedy rozhodně neměla snadné rozhodování.  Nakonec udělil tato ocenění:

• souboru Rytíři a Víly, ZUŠ Aš, za souznění s textem a autenticitu v inscenaci Kdo neskáče, není holub, aneb zobáky sobě
• souboru Tuto Bazo, ZUŠ Turnov, za autorské poetické ohledání vlastního města v inscenaci Street poezie
• souboru Nekroflík, Praha, za osobité ztvárnění světa Haruki Murakamiho v komplexním divadelním tvaru v inscenaci Krajina s žehličkou
• souboru Divadlo Vydýcháno, ZUŠ Liberec, za kreativní práci s loutkářskými principy na známém textu v inscenaci Barka
• souboru Betonový trávník, ZUŠ F. L. Gassmanna, Most, za komplexní divadelní tvar s vyspělým hereckým projevem v inscenaci Plešatá zpěvačka

Nominaci na Jiráskův Hronov získává soubor Nekroflík, Praha s inscenací Krajina s žehličkou

Doporučení na Jiráskův Hronov získává

•  soubor Rytíři a Víly, ZUŠ Aš s inscenací Kdo neskáče, není holub aneb Zobáky sobě
• soubor Betonový trávník, ZUŠ F. L. Gassmanna, Most s inscenací Plešatá zpěvačka