V pátek 15. března na Malé scéně v Ústí nad Orlicí odstartoval 10. ročník divadelní přehlídky Orlická maska. Opět se všem účastníkům přehlídky dostalo mimořádně vstřícného a obětavého přijetí – díky členům divadelního spolku Vicena v čele s (jako vždy s neutuchajícím zcela akčním životním tempem se řítící) Lenkou Janyšovou a mnoha jejími (stejně neúnavně, ale zásadně (nenápadně i nápadně) přehlídce pomáhajícími) přáteli a sponzory. Díky všem těm dobrým lidem, kteří mají evidentně moc rádi divadlo, proběhla přehlídka bez zádrhelů, efektivně, celé tři dny „v tempu“. Prostor mezi představeními byl vyhrazen rozborovým seminářům a diskusím souborů, diváků a lektorského sboru v tomto složení: Vladimír Fekar, Nina Malíková, Eva Spoustová. V následujícím výčtu představení, které přehlídka hostila, stručně nastíním některé momenty z inscenací, o kterých se mluvilo.

Jako první se představili STRÁŽCI TÁDŽ MAHALU (autor Rajiv Joseph, překlad Jakub Škorpil) (Divadlo SoliTEAter, Praha). Dva indičtí strážci císařské gardy (Bábur a Humajún – Václav Bartůšek a Jakub Charvát) hlídají před zdí vstup k nejnádhernější stavbě světa noc před jejím slavnostním odhalením v režii Libora Ulovce. Text této divadelní hry je dialogem dvou celoživotních kamarádů, ve kterém se odhalí až na dřeň (vzhledem k eskalujícím vnějším okolnostem) jejich odlišné charaktery. Text je to nesmírně zajímavý, mnohovrstevný a jeho poselství je v době, kterou teď prožíváme, naléhavé a aktuální.

Vzhledem k tomu, že převážně jde o dialog dvou mužů, kteří musí většinu času stát v pozoru na jednom místě ve svitu dvou blikajících luceren, je jasné, že hlavní roli zde hrají slova – myšlenky. Text, který na první pohled svou brutalitou působí jako černá komedie (krvavá klauniáda, drama s komediálními prvky) byl uchopen tak, že groteska není na scéně zcela jednoznačná, jedná se spíše o popis zrání existenciálních situací dvou postav – obraz striktního řádu a (s ním nekompatibilní) vnitřní svobody, vnitřní nepoddajnosti. Vyostřená hra typů jakoby byla „obalena poetickou dekou“, což se projevuje v celkovém temporytmu inscenace. Rezervy jsme našli ve vzájemném vztahu postav. Pokud se herci ještě více soustředí na to, aby nehráli jen své repliky (jakkoli dobře vyložené a po smyslu i vyřčené) a více posílili hereckou „partneřinu“, celkový účinek hry se zvýší. Je třeba povšimnout si mimořádně (se smyslem pro detail) vypracovaných a velmi zručně „vychytaných“ kostýmů včetně bot i střídmé a účelné scény. Diskuse se stočila k poslední (reminiscenčně-snové) pasáži a práci se světlem.

Dalším pátečním představením bylo JAK UVAŘIT ŽÁBU (autor: Petr Strnad) (Divadelní spolek VICENA, Ústí nad Orlicí). Hlavní hrdinka Blažena Buchtorádová (Helena Lochmanová) se ocitá před „soudem“ (porotou je publikum a hlavním soudcem jakýsi duch, „anděl“ – nebeská bytost (Bedřich Ducháček)). Blažena „přehrává“ za součinnosti tohoto „anděla“ podstatné momenty svého života a ospravedlňuje se.

Síla původního textu tkví především v tématu – domácí násilí, malé sebevědomí, už jen sám text působí jako terapeutický materiál – „plakát“. „Vyšetřovacímu aranžmá“ hry by pomohlo stanoviště „anděla“ přemístit blíže k divákům, a také vyjasnit charakter „anděla“ („anděl“ ovšem hraje ještě všechny vedlejší postavy, když sekunduje jednotlivým Blaženčiným příběhům). V diskusi se mluvilo o tom, jaké otázky padaly při zkoušení: chce se jí vyprávět? – jak?: mám se hájit?, mám být věcná?, vyrovnala jsem se se smrtí?… jak ji „anděl“ provokuje, čím přesně, co je pro ni provokativní „uvnitř“ vět „soudce“…. Jak vnímáme situaci mezi „soudcem“, ženou a publikem (jako porotou).

Ocenili jsme výkon hlavní představitelky – přestože by mohla snadno v roli propadnout sebelítosti, nedojímá se, je věcná a současně ve výrazných momentech autenticky vnitřně emocionálně rozjitřena, a proto působivá.

Poslední páteční představení UDĚLÁTE MNĚ TO ZNOVA (autor: Laurent Requier, překlad: Jaromír Janeček) (DS Na Skále, Helvíkovice) se odehrálo v Roškotově divadle. Plastický chirurg Jouvance (Honza Javůrek) přijímá do ordinace novou asistentku/recepční Claudine (Pája Trojanová). V ději následuje přehlídka klientek (včetně manželky), láska, nevěra, mnoho drobných zamotaných situací, odhalení asistentky coby redaktorky, která o práci doktora má napsat reportáž…až k finálnímu doktorovu „přešití“ vlastní manželky do podoby jím „charakterně“ odmítnuté Claudine.

Situační a konverzační francouzská fraška v češtině zdaleka nezvládne udržet kýžené originální briskné francouzské tempo. Postavy v takovéto hře vždy překračují morální hranice a vrhnou se do dobrodružství, čímž vzniká dramatická situace. Bavili jsme se o dramaturgickém výběru hry, která je vlastně koláží „scének“ – co na tomto textu soubor přitahuje. Zabývali jsme se otázkou: co doktor řeší? – Je „na ženské“. Je důležité, aby publikum šlo s postavou, která řeší svůj problém. Základní schéma hry tedy je – jeden děvkař plus různé typy žen.

Soubor udržel vcelku zdařile tempo hry, poradil si i se situacemi a mikropříběhy, vázlo poněkud porozumění podtextům některých replik, což ochuzovalo často jejich možný komický účinek, bylo by třeba „vycizelovat“ sex v zákulisí, aby se jeho vokalizace jevila autentičtější. Je třeba „vychytat“ pauzy ve hře, které „kradou“ divadelní čas. Soubor je zvyklý pravidelně hrát v o mnoho menším prostoru…

Sobotní dopoledne jsme trávili opět v Roškotově divadle s představením HLAVNĚ DŮSTOJNĚ! (autoři Barnet, Kraus) (Divadelní spolek Jiří Poděbrady, o.s.). „Již nežijící“ autoři, imaginárně spolupracující se souborem (jak pravil pan režisér: „mrtvý autor-dobrý autor“) a režisér inscenace Ladislav Langr zosnovali veselý příběh o mrtvém a jeho blízkých. Po smrti otce se schází jeho široká rodina, jejíž příslušníci postupně odhalují, jak vypadal otcův soukromý život „mimo rodinu“. Svou významnou roli zde také odehrají psychedelika v nemírných dávkách.

Během zkoušení soubor prošel zásadními proměnami, možná právě proto je jeho tématem k řešení „jednotnost hereckého stylu“. Bylo by skvělé, kdyby v každé situaci byly postavám kladeny na jevišti slovní i fyzické překážky tak, aby byly repliky lépe propojeny s jednáním. Pro tuto frašku by bylo velmi důležité, aby divák přesněji pochopil, v jakém prostoru se kdy nacházejí postavy a v jakém prostoru publikum (které je vymezeno jako dav shromážděný k pohřbu – tak se k němu někdy postavy také chovají). Souborem zámýšlenou charakterizací prostoru publika byla zahrada před domem s hlavní velkou skleněnou stěnou. Není ovšem možné tohle nijak pochopit, a tak je pro diváka často nesrozumitelné, proč ho někdy herci vnímají a obracejí se přímo k němu) a někdy hrají, jako by byli za stěnou, skrze kterou divák nevidí. Spolupráce s publikem je tedy zmatečná. Scéna působí rozdrobeně, stále se odchází za šály. Manipulace se sochou Davida na začátku se jeví také ne zcela pochopitelně, proč byla rozbita a slepena se nikdy nedozvíme.

Kromě sympatické energie a nasazení všech členů souboru jsme chválili výkon interpretů role zfetovaného Emilka a tetičky Bohunky, která skvěle pointuje vtipy. Rozveselovací taneční „vložky“ působí v inscenaci lehce samoúčelně, ale soubor je má evidentně rád a funebráci, tahající většinou rakev s nebožtíky si jistě svou veselou vložku „po požití“ zaslouží…

KLUZIŠTĚ A STUDNA (autor: Jan Střecha) (ŠKEBLE, divadelní soubor Gymnázia Lanškroun) je dvojpředstavení, které námětově čerpá ze vzpomínek pamětníků a zápisků historiků a v jedné části je také inspirováno Bradburyho povídkou). Studenti se představili inspirovanou, svěží, zábavnou kolektivní souhrou, živou hrou na nástroje a nadchli mimo jiné i praktickou rekvizitou: hadicí, ze které prýští dokonale iluzivní vodní proud. Řada zajímavých skutečných lanškrounských historických reálií je roztomile ilustrována a zasazována do děje prostřednictvím různorodých, vesměs anekdotických výstupů a je protkána spoustou velmi vydařených původních „hlášek“. Dovolím si podotknout, že tvorba pana učitele Střechy a jeho práce pro gymnázium je, vzhledem k tomu, kolik studentů v představeních, jím osnovaných, zapojuje a jak obdivuhodně v nich (díky jeho invenci a porozumění pro nenásilnou a radostnou existenci divadelního kolektivu na jevišti) „fungují“, zcela mimořádná.

Sobotní odpoledne nám vyplnila HROBKA S VYHLÍDKOU (autor: Norman Robbins, překlad: Alexander Jerie) (DS „Hýbl“ při Kulturním centru Česká Třebová). Po smrti otce přijíždí právní zástupce otevřít otcovu závěť do ponuré tajemné vily, ve které žijí podivínští rodinní příslušníci, začíná řada záhadných vražd…

Jakkoli je na první pohled zřejmá atraktivita tohoto textu („černá“ detektivní komedie), jde o text na jevišti obtížně realizovatelný, vyžaduje kompletní divadelnost, především vykreslení přízračně bizarní atmosféry (mlha, hudba, scénografie, kostýmy – postavy jsou typy s „úchylnou“ rodinnou anamnézou – 20 let neopustily vilu…). Kladli jsme si společně otázku: co je „atrakcí“ textu, čím má (podle tvůrců inscenace) zaujmout publikum (příběh, atmosféra, postavy, napětí, humor…). Mluvili jsme o vraždách (provedení – jak se umírá – o nadsázce ve vztahu k žánru – o zodpovědnosti vůči příběhu – o tom, jak pro diváka zpřehlednit změť souvislostí atd.).

ĎÁBELSKÝ KOKTEJL (podle povídky Harolda Rolsetha Tight Fix (1964) (DS Heřman, z.s., Heřmanův Městec) poskytl divákům skutečný požitek při sledování vpravdě osobnostního herectví dvou hlavních představitelů Josefa Řezáče a Michala Dziedzinského (Arly a JJ). Dva „dědci“ se scházejí každý pátek v boudě jednoho z nich. Bouda je na smetišti. Na smetiště se dostane dost ne zcela dopitých lahví. Arly jejich obsah slévá a vyrábí z něj speciální alkoholickou směsku. Když dojde k náhlému přepadení, směska překvapí…

V rolích dvou asociálních podivínů předvádí oba interpreti na jevišti doslova herecký koncert, v jedné scéně se k nim připojí v roli zapisovatelky na policejní stanici i Jitka Řezáčová a i zde je to „divadelní pošušňáníčko“. Minimálními prostředky, drobnokresbou, zcela pravdivou jevištní existenci s přesným načasováním, souzněním s postavami, myšlením v postavě „tady a teď“ dosahují dokonalé souhry. Byla radost je sledovat. O to obtížnější je pak zapojení dalších (zvlášť začínajících) herců v malých rolích – nedokonalůstky, které by jindy „prošly“, jsou vedle tak výrazných „hráčů“ zkrátka viditelnější. Celkový zážitek nám však večer zcela okrášlil.

Nedělní dopoledne na Malé scéně vyplnila inscenace hry POSTEL PRO ANDĚLA (autor: Jaroslav Koloděj) (Divadelní ochotnický spolek OCHOS Smiřice). Ludvík Mysliveček se setkává po návratu z hospody u sebe doma se svým andělem strážným, kterého omylem postřelil, dcera má milence, sousedka je zvědavá, manželka nespokojená, veterinářka má kadibudku a farář se bojí bouřky…

Přes výborný nástup obou hlavních postav v začátku se místo postupně se rozvíjejícího vztahu Myslivečka s andělem dočkáme poměrně brutálního zacházení s (často jemně symbolickou) matérií hry s řadou míst, kdy cítíme, že mohly být ku prospěchu celku mnohem více domyšleny v souvislostech děje a vzájemných vztahů postav. Jako by inscenátoři šli na všechno hrubozrně, s kyjem, bum bum, prásk prásk! Mezi řadu nevyužitých momentů patří např: vztah Myslivečka k nebi, vztah anděla k vůni květin, který zrcadlí Myslivečkovo bažení po alkoholu, jakou roli hraje čas a viditelně umístěné kukačky, proč (vzhledem ke konstrukci hry) je Mysliveček v první scéně ožralý, jak se staví matka k šamstrovi své dcery, co je skutečným cílem sousedky, která přijde na návštěvu, proč Mysliveček zmiňuje u veterinářky různé druhy ptactva, zda věřící farář může v kletbě vyřknout, co vyřkl (a já si to zde netroufám odcitovat), jestli milování ve zvuku má opravdu připomínat ražbu tunelu metra (bráno s nadsázkou) atd.

Snažili jsme se mluvit o tom, že divadlo je samozřejmě možné dělat jako povyražení pro „otrlejší“ spřátelené diváctvo ve čtvrté cenové, ale také lze hledat ve „vrstvách“ inscenovaného textu motivy jemnější, vztahy, a pravdivé jednání, odpovídající situaci postav – a kýžený humor, který se pak dostaví, pobaví víc a lépe a diváky pobídne k hlubšímu zamyšlení – tedy divadlo může kultivovat, s čímž se slovo kultura (tak nějak třeba i)…pojí… A v tomto textu takový typ humoru obsažen evidentně je – jen jde o to, ho odpovídajícím způsobem „vykutat“ a využít. Herecký potenciál souboru je velký, bylo by dobré věnovat se alespoň trochu řeči na jevišti (vyjma představitele Myslivečka (Petr Hlušička), který je v tomto ohledu skvěle disponován).

Další nedělní představení, ODVRÁCENÁ STRANA MĚSÍCE (autor: Viliam Klimáček) (Divadlo Exil, z.s., Pardubice) se věnovalo tématu vztahu poněkud zvláštní matky a dospělého syna, a také celoživotnímu bolestnému vztahu dvou sester k jednomu muži. Viliam Klimáček napsal hru pro bratislavské divadlo GunaGU a psal ji „přímo na tělo“ herečce Emilii Vašáryové a dalším účinkujícím (i proto se všechny postavy ve hře jmenují stejně jako jejich původní představitelé „v civilu“). Už v tom tkví některé zásadní složitosti. Hudební plán by se v inscenaci nabízel jako takřka nejpodstatnější složka, hudba hraje v ději velkou roli. Hra v ději i slovech zdůrazňuje a provazuje symboly: kámen – měsíc ve zkumavce – žárovka – světlo chycené v baňce – měsíc jako ženská planeta – čas měřený dorůstáním měsíce – měsíc „couvá“ – signál – energie – odvrácená strana měsíce – odvrácená strana matčiny mysli…

Inscenace v mnoha směrech zůstala jaksi „na půl cesty“, kýžený „rafinovaný“ herecký rozstřel od „groteskního po sentimentální“, který text nabízí, je pro inscenátory a herce zatím ještě výzvou. Výtečně se dařilo při přesvědčivé kresbě postav v trojroli Jitky, Maly a Zuzky Věře Hlouškové.

Posledním představením přehlídky byla pohádka, určená hlavně dětskému publiku O KRÁLOVSTVÍ, KDE STRAŠILO (autorka: Iva Ryzová) (ACORD, z.s., Slatiňany). Původní autorská inscenace je často (jako ostatní ze stejného zdroje) benefičním představením. V precizně vypracované scéně v dokonale pohádkových „festovních“ kostýmech (z na první pohled velmi luxusních nádherných látek) se odehrává děj spíše „secvičený“ než „nazkoušený“. Děj čerpá křížem krážem z obecně známých pohádkových motivů, je edukativní a prvoplánově moralizující, proložený písněmi. Jakoby jakýmsi vzorem pro autorku a režisérku byly někdejší obligátní nízkorozpočtové pohádky v nedělním ránu ČT. Naivita hereckého projevu všech zúčastněných je v projektech tohoto typu možná žádoucí – k tomu, aby se divák dojal a vrhnul do měšce větší obnos ku prospěchu potřebných, postižených, znevýhodněných dětí či dospělých. Bylo by třeba domyslet přestavby scén tak, aby neretardovaly hru, zvláště když se jimi prostředí až tak zásadně scénograficky nemění. „Karaoke zpívání“ je jistě výhodné pro velkokapacitní produkce na státním zámku Slatiňany a jinde, kde soubor občas účinkuje, dětští představitelé se také zřejmě častěji obměňují, takže to ušetří mnoho práce. Kdybychom nebyli přesvědčeni, že produkce tohoto souboru je uskutečňována opravdu s „čistým srdcem“, asi by nám účinkující děti mohly připadat „rafinovaně užité“ a hra sama by nám mnoha svými rysy připomínala zábavná festivalová vystoupení z velkých organizovaných „eventů“ pro rodiče s dětmi s obří reklamou a sponzory. Zde je ovšem třeba jistou úpornou umanutost ve snažení Ivy Ryzové zřejmě naopak ocenit, protože její záměr i cesta jsou vedeny evidentně upřímnými dobrými úmysly a usilovně na sobě pracuje, aby zákonitostem divadla lépe porozuměla. Držíme všem zúčastněným na jejích projektech v dobrém palce.

Učinili jsme zajímavý obecný poznatek, který s týká komedií a bylo by mi líto se o něm nezmínit: nespočítali jsme přesně, kolik jsme na Ústecké přehlídce viděli na jevišti komediálně stažených pánských trenýrek a kolik alkoholu se na jevišti vypilo. Víme jen, že hodně.

Děkujeme všem organizátorům, účinkujícím a divákům za vstřícnost, zájem o divadlo, za energii, čas, pomoc, vzájemnost a přátelské spolužití.

Výsledky

Lektorský sbor doporučil na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Piknik Volyně 2024:

Divadlo SoLiTEAter Praha – Inscenace: Strážci Tádž Mahalu  režie: Libor Ulovec

DS Heřman Heřmanův Městec – nscenace: Ďábelský koktejl  režie: Michal Dziedzinskyj, Josef Řezáč

Lektorský sbor udělil čestná uznání:

Jakubu Charvátovi za herecký výkon v roli Humájúna  v inscenaci Strážci Tádž Mahalu  Divadla SoLiTEAter Praha

Václavu Bartůškovi za herecký výkon v roli Bábura v inscenaci Strážci Tádž Mahalu  Divadla SoLiTEAter Praha

Dagmaře Fajtové za kostýmy v inscenaci Strážci Tádž Mahalu  Divadla SoLiTEAter Praha

Heleně Lochmanové za herecký výkon v roli Blaženy v inscenaci Jak uvařit žábu DS Vicena Ústí nad Orlicí

Terezce Volfové za herecký výkon v roli Frantini v inscenaci Uděláte mně to znova? DS Na Skále Helvíkovice

Páje Trojanové za herecký výkon v roli Claudine v inscenaci Uděláte mně to znova? DS Na Skále Helvíkovice

Martinu Daňkovi za herecký výkon v roli Emilka v inscenaci Hlavně důstojně! DS Jiří Poděbrady

Jakubu Charvátovi za herecký výkon v roli Marka v inscenaci Hlavně důstojně! DS Jiří Poděbrady

Zuzaně Soukupové za herecký výkon v roli Agathy v inscenaci Hrobka s vyhlídkou DS Hýbl při KC Česká Třebová

Jitce Řezáčové za herecký výkon v roli Zapisovatelky v inscenaci Ďábelský koktejl DS Heřman Heřmanův Městec

Janu Duchnovi za herecký výkon v roli Viktora v inscenaci Odvrácená strana měsíce Divadla EXIL Pardubice

Ivě Ryzové za kostýmy v inscenaci O království, kde strašilo DS Acord Slatiňany

Ceny

Liboru Ulovcovi za objevnou dramaturgii – textu Strážci Tádž Mahalu

Haně Svobodové za herecký výkon v roli Bohunky v inscenaci Hlavně důstojně! DS Jiří Poděbrady

Ladislavu Langrovi za režijní vedení herců v inscenaci Hlavně důstojně! DS Jiří Poděbrady

Janu Střechovi za autorské uchopení regionálních témat v inscenaci Kluziště a studna DS Škeble Gymnázia Lanškroun

DS Škeble Lanškroun za kolektivní hereckou souhru v inscenaci Kluziště a studna DS Škeble Gymnázia Lanškroun

Josefu Řezáčovi a Michalovi Dziedzinskému  za osobnostní herectví a hereckou souhru v roli Arlyho a Josepha v inscenaci Ďábelský koktejl DS Heřman Heřmanův Městec

Věře Hlouškové za herecké výkony v rolích Jitky, Maly, Zuzky v inscenaci Odvrácená strana měsíce Divadla EXIL Pardubice