V neděli 12.11.skončil dvoudenní maraton 25. Čechovy Olomouce. Sešlo se tu 11 loutkářských amatérských souborů, odehrálo celkem 12 představení, uskutečnil se seminář věnovaný režii, jehož edukativním doprovodem byl i tomuto tématu věnovaná útlá, ale obsažná publikace „Režie nejen na loutkovém divadle“, komorní výstavka loutek z fondu Kašpárkovy říše a rodinného loutkového divadla ze sbírek manželů Nopových a došlo i na společné večerní posezení pod patronací hostitelského souboru Kašpárkova říše.

Nesoutěžní loutkářská přehlídka v Olomouci byla, je a doufejme, že i nadále bude příjemným setkáním souborů “polem pracujících”, jak je kdysi charakterizoval Vojtěch Cinybulk. Jde většinou o tradiční amatérské loutkářské soubory pracující s rozdělenou interpretací (pro tento dnes už dost ojedinělý způsob inscenování je divadlo Kašpárkova říše velmi dobře vybaveno) a hrajících ve valné většině marionetami na nitích. Tak to bylo i tentokráte a dlužno připomenout, že šlo o soubory, jejichž produkci máme možnost vidět během roku v jejich domácích prostředích, ale na Loutkářské Chrudimi jen výjimečně.

Hostující soubory přivezly do Olomouce převážně starší a osvědčená čísla ze svého repertoáru, výjimkou byly Kráska a zvíře libereckého LD Spojáček, která se objevila na programu i na letošní Loutkářské Chrudimi, Dášenka komorní formace pražské Říše loutek a novinka – Sněhová královna Ilegumovy divadelní společnosti z Prahy. Naopak jsme se mohli setkat i se staršími inscenacemi, včetně Křídové pohádky – textu z pera legendárního Františka Čecha kombinujícího marionety a plošné loutky v provedení hostitelského souboru Kašpárkova říše. Divácky prověřenou a úspěšnou inscenaci Perníková chaloupka v olomoucké konfrontaci obhájila kobyliská Jiskra, pochvalu si vysloužila i černodivadelní produkce Pyramus a Thisbé a Kabaret souboru LS Jitřenka a Večernice DDM z Mladé Boleslavi, která již na několika regionálních přehlídkách překvapila nejen touto kdysi tak populární a dnes už méně využívanou divadelní technikou, ale i energií vyzařující z nově zformovaného mladého souboru.

S nelehkým úkolem poskytnout hrajícím souborům potřebný prostor pro různý typ loutek si v budově olomouckého Slovanského domu organizátoři poradili velmi zdatně. Hrálo se nejen v loutkovém sále vybaveném pro hru s marionetami, ale o pár metrů dál i ve velkém sále i přes problémy s akustikou vyhovujícího těm souborům, které nehrály v rozdělené interpretaci, i v komorním prostředí “zadní” klubovny, do které se vešla jak Dášenka, tak i poněkud prostorově rozevlátější Sněhová královna. Program opravdu běžel jako dobře sehraný stroj, i když organizátoři museli improvizovat a původní program přizpůsobit dvěma změnám.

V prověřených prezentovaných titulech – mj. i Werichovými pohádkami inspirovaná Princezna koloběžka Spolku loutkářů v Lounech, pro mne bylo i několik překvapení. V Šípkové Růžence LD Špalíček z Plzně si soubor autorsky pohrál se známou pohádkou. Inkriminovanou růži, která způsobí Růženčin spánek, totiž Růžence daruje v den jejích narozenin princ! A na probuzení nemusí Růženka čekat sto let, ale jen rok, kdy ji Princ zachrání při své zpáteční cestě ze světa! U Kašpárka a čertů v podání LS Před Branou z Rakovníka překvapí činoherně široce rozehraný prolog i epilog, u LS Srdíčko z Vysokého Mýta ve Franckovi Nebojsovi originální varianta finále známé pohádky. A u již několikráte viděného Kabaretu z Mladé Boleslavi stále nenaplněná šance s chutí hraných černodivadelních čísel, která na své diváky doma a možná i v zahraničí teprve čekají. Pavlína Kordová z divadla Kordula mě znovu potěšila svižně hranou Plechovou pohádkou uvedenou “na záskok” v programové skladbě. Je to stále půvabné originální podání známého textu Milady Mašatové, které i po několika desetiletích potvrzuje nápadité spojení loutkářských prostředků a aktivizace publika.

Překvapením pro mne byly i variace Andersenovy pohádky o Sněhové královně. Této osobité autorské novince by se dala vytknout řada dramaturgicky i režijně nedopracovaných momentů v práci se známým textem a jeho aktualizacemi, ale energie obou protagonistů (Jakub Hojka a Dan Klouda), písňové texty a dobrá hudba jsou nadějí na pokračování na konečné verzi této tak trochu punkové inscenace, která je titulem směřujícím spíše ke staršímu či dospělému publiku než k dětem.

Výtky by se mohly týkat téměř u všech souborů nedbalé mluvy (ach, kolikrát se to v hodnocení inscenací – ať už s porotou či bez ní objevuje!), technických zádrhelů, kdy si často realizátoři problémy s nadbytečnými scénickými přestavbami v inscenaci ulehčují neustálým stahováním a roztahováním opony, ale to všechno se v celku nejevilo jako podstatné. Nadějná byla účast mladých lidí jak v hrajících souborech, tak v hledišti. A velmi pěkný divácký ohlas a účast olomouckého publika, které je na „svá” loutková představení ve víkendových časech zvyklé.

A jak se v celku přehlídky projevily svatomartinské slavnosti? Svatý Martin – v podání olomouckého primátora přišel pozdravit diváky i soubory hned na počátku přehlídky a gastronomické ohlasy tohoto čím dál tím populárnějšího podzimního svátku byly všude kolem – jak v restauraci Slovanského domu, kde se přehlídka konala, tak na Velkém náměstí i mimo ně.

Bylo mi nakonec líto, že se další přehlídka bude konat až za dva roky. Tak snad se Aleši Popovi, který je spiritus agens celé akce, podaří dát dohromady nejen finance, ale také hrající soubory, které byly a jsou pro přátelskou atmosféru Čechovy Olomouce nezastupitelné.

Věřím, že se to určitě povede. Vždyť která loutkářská přehlídka se může pochlubit tím, že ji přijede zahájit samotný primátor města, nejen v kostýmu svatého Martina, ale i na koni!